Jana má chalupu se svým mužem na Vysočině, koupili ji snad před čtvrt stoletím. Chaloupka to byla maličká a malebná, tehdy se jim právě proto líbila, bez úprav přežívala celá desetiletí, snad i staletí. Původní majitelé zde prožili celý život a vychovali zde dvě děti. Janu a hlavně jejího manžela zaujalo v jakém je původním stavu. Prostě neskutečně romantická chalupa zasazená do malebné krajiny s téměř panenskou přírodou okolo.

Proto se dohodli, že nebudou nijak měnit její styl, který jim učaroval. Byla to opravdu chaloupka jako z předminulého století, ani by se snad nechtělo věřit, že ti lidé tam mohli žít v době všech moderních vymožeností v létě i v zimě, celá léta a přímo z chalupy odejít na věčnost. Celá chalupa sestávala z nějakého hospodářského zázemí, místnosti, kde se dříve prý prohánělo hejno králíků a jedné, jediné obytné místnosti. Všude starý dobový nábytek, podlaha dřevěná, jediná vymoženost byla starodávná televize, ale největší kuriozitou bylo, že v chalupě nebyla zavedená voda.

Chalupa totiž měla hned za zadními vrátky vlastní studánku, tak bohatou na vodu, že původní majitelé za celá ta léta vodu nijak neřešili a zcela oddaně si ji nosili do světnice ve vědrech přímo ze studánky. Takže Jana s manželem opravdu dodržovala tuto tradici, na studánkovou vodu nedala dopustit, nádobí myla ve vodě, kterou před tím ohřála na kamnech, ve starém mycáku o dvou lavorech, až v posledních letech ji chalupaření začalo silně zmáhat. Prostě místo odpočinku jen dřina, která ji šla s přibývajícím věkem už dost pomalu od ruky. Inu, Jana se prostě šprajcla, že takhle už nemůže, že potřebuje vodu do chalupy, hnusný mycák vyhodit, prostě voda poteče a rovnou se bude ohřívat v bojleru. Manžel jen kulil oči, pokyvoval, netušil, že ženě už tyto práce dělají až takový problém. Večer, po dlouhé společné diskuzi, prohlíželi všechny kredence a příborníky, kterými nahradí starý mycák a už měli domluvenou firmu, která jim zřídí studnu i všechny práce okolo.